Montík - výcvik

21.3.2010  Tak nám konečně začala psí škola. Sešli jsme se v docela hojném počtu, asi 12 pejsků.

Dnešní hodina byla jako startovní, seznamovací, abychom se prý poznali, jestli se nepokoušeme a jestli nám

to společně půjde. Do naší začátečnické třídy chodí docela pestrá směsice ras a to, já jako německý pinč, dále výmarská ohařka,slečna visla, černá labradorka, světlý labrador, asi 2 kluci vlčácký, border kolie, čivava, bolonák a taky kupodivu jeden kluk ze Staffordu. Z toho jsem měl trochu strach, ale

ale ukázalo se, že je to na cvičáku starý známý ze psí školky a že je docela hodný. Taky má dobré jméno, jmenuje se Mazlík.

První hodinu jsme se opravdu jen seznamovali, pořádně se vyběhali a taky jsme my chlapi měli možnost si trochu užít s holkama. Dneska se mi nejvíc líbila černá labradorka. Za domácí úkol dostali naši páničci to , aby uměli upoutat naši pozornost, to bude chtít ovšem spoustu pamlsků, takže nic nepříjemného pro mě.

28.3.2010  Druhá hodina začala, jako vždy vyběháním a seznámením se s dalšími psími spolužáky. Nově tu byli:  světlý labrador a pěknej kousek cane corso, ten je sice velikej, ale hodnej. Na druhou stranu chyběl Mazlík.

 My jsme splnili úkol tak sotva na 3, byli tam lepší - ty už tam ale chodí podruhé nebo i potřetí (visla Shelby). Taky jsem trochu udělal ostudu, protože jsem se vysmekl z obojku, no a to znamenalo si mě chytit - nakonec se jim to podařilo, protože se samozřejmě zajímám o děvčata a tak nikde daleko neuteču.

Dneska jsem se o první přestávce zajímal o světlou labradorku, hned jsem se při své horlivosti kousnul do jazyku. O druhé přestávce jsem se zaměřil na

výmarskou ohařku, ta je fakt pěkná, ale její páníček moc nadšený nebyl, asi jsem neměl tolik tlačit na pilu.

Škola probíhala dobře, učili jsme se sedni - to mi docela šlo, a lehni -  to mi teda nešlo, potom jsme chodili po takovejch nepříjemnejch věcech, jako plech, rošt atd, to nic nebylo. Pak jsme zkoušeli chodit po visuté lávce, to nám začátečníkům moc nešlo, paní učitelka nám musela pomáhat. To její

závodní border kolie Chelsea ta umí všechno, je to takový Šalamoun mezi námi.  Do příště máme zase spoustu úkolů, nevím, jestli to zvládneme, docela je mi to fuk, ostudu bude mít páníček. Taky si jí zaslouží: minule zapomněl fotoaparát, dneska sice ne, ale zase neměl SD kartu, takže žádné kompromitující

foto z dnešního dne. Nikdo mi to harašení nepřišije. Tak zase příště.

4.4.2010  Třetí hodina, začala lítáním s kolegy, opět se dostavl i Mazlík, tentokrát jsme neobtěžoval žádnou psí slečnu a pouze relativně způsobně

"konverzoval".  Hodina začala pro páníčka asi nejtěžším úkolem a to nácvikem přivolání. Někteří už to zvládaj úplně dobře, někteří mají trochu problémy, no

ale mě to nedělá problém vůbec, protože jakmile jsem na "volno", tak se mohu chovat podle vlastního uvážení a nikdo mi do toho nebude mluvit - dokud se mi nebude chtít.

Paní cvičitelka mi trochu domlouvala škubáním za vodítko, no trošku to bylo znát,nebylo to moc příjemné, tak jsem raději k páníčkovi přišel. Příště prý mě vezmou na dlouhou šnůru.

Potom jsme nacvičovai sedni, lehni - to už docela zvládáme, pak zůstanˇ - to nám myslím taky půjde.

O přestávkách jsem si tentokrát nejvíc pohrál s vislou Shelby, ta se mi líbí, ale neotravoval jsem jí, jen jsme se spolu pěkně proběhli a pováleli. Její panička

to komentovala poznámkou, že si s Shelby rozumíme, protože mám taky o kolečko víc. Moudrý z toho nejsem...

11.4.  Dnes jsem měli absenci, protože jsem měl zažívací problémy, byli jsme u doktora a dostal jsem 3 dny po sobě nějakou injekci, po té první jsem otekl

jako šarpej, tak mi ty další dali už nějaké jiné. Měl jsem z očkování hrůzu a tak jsem kvičel, jako podsvinče. Prej jsem zbabělel skopčák. To asi někdo naráží na můj původ..

 18.4.   Tak už jsem po nemoci a mohl jsem se tedy znovu zapojit do školního procesu. Už si začínám zvykat, jen ta cesta autem do školy se mi vůbec nelíbí, protože prý musím být zavřený ve schráně. Asi proto, že bych jim snad skákal cestou po hlavě, což se prý nesmí. no asi mají pravdu, určitě bych neležel v klidu někde vzadu.

No a co bylo ve škole? Konečně bylo fakt pěkný počasí, tak jsme si to hezky užili. Klasické úkony (sedni, lehni), to mi jde, teda podle mně. Horší je to

s přivoláním, protože, jak už tady bylo několikrát řečeno (a ještě bude) jakmile jsem volný, tak se mi poslouchat prostě nechce, vím, co ode mě páníček chce, ale já nechci!! A to je v ten moment rozhodující. No a tak jsem byl jako jediný připnut na dlouhou šnůru a učitelka se mnou vždy, když na mě pán zavolal jménem, pořádně škubla. Dokonce tak, že jsem sebou i švihnul. No to nebylo příjemný, tak jsem raději k páníčkovi přišel.Jakmile ale nebudu na tom

dlohým špagátě, tak se na ně zase vykašlu.

Pak jsme taky trénovali chůzi u nohy, to mi tentokrát taky docela šlo, ale důvod byl ryze praktický, protože mě nechali vyhládnout a páníček mě lákal

na nějaké nové mlsky, které mi fakt chutnaly a tak jsem zdánlivě docela dobře cvičil.

V kolektivu jsem docela oblíbený, přestal jsem tím naším psím způsobem obtěžovat přítomné čubky a plním funkci třídního nezbedy. Učitelka říkala, že už tam jednoho pinče měli a bylo to prý to samé. Příští týden hodina odpadýá, učitelka má nějaké závody s těmi svými šampiny, takže ahoj za 14 dnů.

2.5.  Dnes se nedostavila naše paní učitelka a tak jsme měli  suplentku, ještě i s nějakou mladou pomocnicí. Věčně se posmívali, že jsme kopyta, teda jen někteří. Hned to bylo na výcviku znát, protože jsme jí taky nebrali moc vážně. Takže průběh výuky byl na dost dobrovolnické bázi a i spolužáci, kteří jsou většinou za šplhouny, si  dělali co chtěli. Mě to nešlo zase tak špatně, opakovali jsme cviky z minula a třeba přivolání jsem, sice na dlouhém špagátě, docela zvládnul.

Nerad to říkám, ale potřebujeme pevnější ruku. Příště se snad naše učitelka dostaví.

9.5.  Dnešní výcvik se uskutečnil na obrovském volném prostranství, louce v centru Nymburka u Labe, abychom si prý zvykli na lidi a vůbec na život ve městě,

abychom poznali něco jiného než jen cvičák. Kolegové se mohli normálně volně vyběhat, já jsem ovšem vzhledem ke své neukázněnosti pobíhat s dlouhou šňůrou. Cvičení proběhlo docela v klidu, zápletka ovšem přišla o přestávce. Kousek od nás, směrem k Labi se nacházela skupinka divokých kachen. Vypadalo to, že bychom je při troše  snahy mohli prohnat, ale podle očekávání si s námi hrát nechtěli a v pohodě uletěli. Páníček situaci trochu podcenil

a já naopak využil. Okamžitě jsem vzal dráhu směrem k centru města, to , že jsem za sebou táhl 10ti metrovou šňůru, to mi vůbec nebránilo páničkovi

utéct. Chytil mě až v centru na parkovišti a to jen díky tomu, že mě tam něco zaujalo a nedával jsem moc pozor, zda se nepřiblížil moc blízko. Moc  se mi za to nestalo, jen jsem se musel vrátit na cvičák a pokračovat ve výuce. Zbytek lekce už proběhl v klidu.

16.5.  Závěrečná hodina zase na cvičáku. Byla to docela zábava, nejvíce jsme cvičili odložení uprostřed kruhu, kde jsme museli zůstat ležet vždy ještě s nějakým spolužákem a páníčci kolem nás chodili sem tam a my jsme se nesměli zvednou a utéct.  To mi docela šlo.

Celkově se mi ve škole líbilo, protože jsem se poznal se spoustou kamarádů a vždy jsem se pořádně vyběhal.  A co mi zůstalo v hlavě:  sedni, lehni, zůstań

to jo, ale přivolání, což prý bylo to nejdůležitější,  mi moc nejde. Teda jde, ale jen, když chci, takže jako předtím.